Pamatuju si prababiččiny ruce, snad ani na chvilku se nezastavily. Háčkovala denně. Občas ty bílé „pavučiny“ pro mne vyndala z krabice a v jejích vysokých oknech visely záclony z podobných „pavučin“. V rukách se mi rozlévala ta její neuvěřitelná trpělivost, kterou „vložila“ do každého očka. Moje vzpomínky na dětství jsou hodně modrobílé, protože jsem prázdniny trávila
u babiček a dědečka v Dubí, který dříve pracoval v dubské porcelánce. Jejich domácnost byla plná talířů a hrnků s cibulákovým motivem, ze kterých jsme denně jedli. A když ty byly uklizeny, tikaly na stěně cibulákové hodiny…

Tahle modrobílá kombinace mě nepustila ani v dospělosti, jen jsem porcelán vyměnila za kyanotypii. Dnes v tichu naslouchám světu já. Při sběru rostlin i ve svém ateliéru. Nacházím se jinde než prababička, ale ta spojitost je v našich prstech. Nechávám sluneční paprsky působit, aby mě pak zasáhla modř kyanotypie – modř těch nejhlubších oceánů. Miluju ty okamžiky, kdy z bílých míst odplouvá čas. V ten moment se můj otisk okamžiku potkává s její krajkou – v té křehkosti a soustředění, které jsou potřeba, aby vzniklo něco, co přetrvá…

A z nostalgie se občas chodím pokochat výlohou obchodu s dubským porcelánem na jihu Moravy…